Jdi na obsah Jdi na menu

Proslov starosty k 70. výročí osvobození Československa

11. 5. 2015

 

Vážení spoluobčané,

sešli jsme se zde u pomníku padlých, abychom si připomenuli a uctili památku u příležitosti pro náš národ i naši obec významného 70. výročí osvobození Československa a konce druhé světové války.

Právě dnes 7. května je tomu 70 let, byla naše obec ruskými vojsky osvobozena.

Druhá světová válka byla největším konfliktem v dějinách našeho světa, ale také konfliktem nejbrutálnějším, vymykajícím se dosavadním způsobům vedení války. Zatímco v dřívějších válkách nesli hlavní tíhu vojáci na frontách, vyznačovala se 2. světová válka nejen promyšlenými útoky na civilní obyvatelstvo s cílem rozvrátit jeho morálku a tím podlomit bojeschopnost států, ale i genocidou jednotlivých skupin civilního obyvatelstva, vybíraných podle rasového nebo národnostního klíče.

K obrazu 2. světové války tak patří jak boje na frontách, tak i ponorková válka, masové letecké nálety na velká města a průmyslová střediska, výstavba koncentračních táborů a masové vyhlazování obrovského počtu lidí do nich transportovaných, přesun či pokusy o likvidaci celých národnostních skupin a národů. Ač se bojovalo na řadě míst světa, největší tíhu bojů nesla střední, východní a jižní Evropa. Jestliže se odhaduje, že ve 2. světové válce zahynulo 60 milionů lidí, pak většina z toho připadá na Evropu. Dalších nejméně 35 milionů bylo trvale zmrzačeno a desítky milionů lidí byly postiženy nevyléčitelnými fyzickými či duševními chorobami.

Nejvíce ztrát na životech zaznamenal tehdejší Sovětský svaz – 27 milionů. Polsko – 6 milionů, které vzhledem k počtu obyvatel mělo největší procento ztrát. Jugoslávie

1, 7 mil., Německo 6,5 mil., Japonsko 3,5 mil. A tak bychom mohli dál pokračovat ve ztrátách na životech u každého státu, kterého se 2. světová válka dotkla. Ani tato obrovská čísla však nejsou schopna vyjádřit negativní vliv 2. světové války na psychiku příštích generací.

Z války vyšly jako skuteční vítězové jen obě pozdější supervelmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz. Patří jim stále velké poděkování za naše osvobození od fašismu. Nebýt osvoboditelů, dnes bychom zde nestáli a nemluvilo by se určitě našim mateřským jazykem.

Při této příležitosti bych chtěl vzpomenout našich rodáků, kteří za svobodu nás všech bojovali. Můžeme být právem hrdi na to, že z naší malé obce se bojů s fašismem zúčastnilo tolik našich rodáků. Svědčí o tom i jména těch, kteří obětovali to nejcennější – svoje životy.

Jednalo se převážně o mladé lidi, kteří se nesmířili s okupací republiky, uprchli za hranice a bojovali proti okupantům. Mezi nejznámějšími to byli : Karel Géduš, Josef Rabeseifner, Antonín Kouřil, Vojtěch Léhar, Hynek Novák a generál Karel Lukas, kteří se dožili našeho osvobození a po skončení války se vrátili domů.


V boji s okupanty zahynuli :

štábní kapitán JUDr. Jaroslav Odstrčil, padl v boji s gestapem jako velitel paradesantního výsadku poblíž hájovny u Netína v okrese Žďár na d Sázavou. Vojtěch Boxan, student brněnské techniky – bojoval v Syrii, kde v Halebu zemřel. Ladislav Motyka, který při pokusu o přechod Jugoslávské hranice byl chycen a zavřen do koncentračního tábora, kde těsně před osvobozením na následky nelidských útrap zemřel. Ve věznici na Mírově zemřel JUDr. Jaroslav Kouřil za to, že se odvážil kritizovat nacistickou okupaci Československa. Nejtragičtější osud stihl generála Karla Lukase, který se do naší obce vrátil jako hrdina, ale 19. května roku 1949 byl v pankrácké věznici bez soudního procesu ubit k smrti. Byla to divná odplata za všechno, co pro svoji vlast vykonal.


Domácího odboje se zúčastnili :

Jaroslav Pospíšil, Bohuslav Pospíšil, Pravoslav Hein, Jan Žák, Jan Motyka a Josef Pekař ze Strupšína. Jan Motyka byl velitelem místní skupiny odbojové organizace Národní sdružení československých vlastenců. Když na jaře roku 1944 došlo k prozrazení organizace, byl Jan Motyka zatčen, vězněn v Drážďanech, odkud se mu podařilo při bombardování věznice uprchnout a dostat se domů do Brníčka, kde se skrýval až do konce války v krytu na zahradě pana Valoucha.

Na konci války, kdy již byla cítit svoboda padli František Hlaváč, Jakub Pavlů a Antonín Polách, všichni ze Strupšína.

Važme si toho, že v našem státě žijeme 70 let bez válečného konfliktu a snažme se všichni i všichni v celém světě, aby se hrůzy válečné neopakovaly a současné konflikty ve světě, co nejdříve utichly.


Svůj projev končím vzpomínkou na miliony ztracených životů v celém světě a vzpomínkou na padlé rodáky z naší obce ve druhé světové válce.



Čest jejich věčné památce!